Česká radost
Kauai
Jan Pelc
Nová kniha Jana Pelce o cestě na Havaj. A nejen o ní. Autor doplnil cestopis vzpomínkami na svoji životní cestu, cestu po vlastním osudu. Vrací se k prvním setkáním s alkoholem, undergroundem, emigrací, panem Tigridem a návratem do Čech. Havají projíždí jako poutník po zemi zaslíbené, beznadějně se do ní zamiluje a rozhodne se nevrátit se a znovu prožít začátky v cizí zemi. Kniha je doplněna mnoha fotografiemi.Nová kniha Jana Pelce o cestě na Havaj. A nejen o ní. Autor doplnil cestopis vzpomínkami na svoji životní cestu, cestu po vlastním osudu. Vrací se k prvním setkáním s alkoholem, undergroundem, emigrací, panem Tigridem a návratem do Čech. Havají projíždí jako poutník po zemi zaslíbené, beznadějně se do ní zamiluje a rozhodne se nevrátit se a znovu prožít začátky v cizí zemi. Kniha je doplněna mnoha fotografiemi.
Edice Česká radost, svazek 0
vázaná vazba
Počet stran 180
vydáno 2000 (1. vydání)
ISBN: 978-80-7287-133-9
doporučená cena: 258,- Kč
ukázka:
Den třetíNa město padla mlha, vrcholky mrakodrapů zmizely v oblacích a mě tak přestalo bolet za krkem. Je docela kosa i na místní. Navlékli zimní bundy, jen sem tam se někdo zapomněl přezout a šlape si to v zimníku a sandálech. Ale možná, že jsou to lidé, kteří se rozhodli bojovat, s přesvědčením, že mysl musí zvítězit nad takovou prkotinou jako je zima. Očima zdravím kuřáky, opřené o zdi, zimomřivě podupávající ve svém nedobrovolném exilu. Dneska je ten správný den, rozhoduju se. Samotného mě to překvapilo, nikdy jsme neměl tak silný pocit jako dneska, že to konečně přijde. Není nic lehkého se odpanit na veřejnosti. Jednou jsem už tu příležitost měl (v mém věku) a to když jsme letěli v roce 1990 s kolonií československých spisovatelů do New Yorku na pozvání tamější univerzity. Prezident nám půjčil letadlo a hned poté, co Magorovi odebrali nůž, se mohlo letět. Brouzdal jsem ulicemi stejně jako dneska v Chicagu, ale v NY jsem odvahu nenašel. Ale za to prožil historku, která se řadí k těm nezapomenutelným. Po jedné přednášce se ke mně přitočil Egon Bondy a tajemně mi zašeptal do ucha: „Kolego, vy máte tu platební kartu?“ Málem jsem upadl, k čemu může být Bondymu moje platební karta? Ale byl jsem tak překvapený, že jsem z opatrnosti zapomněl zapírat.„Ano, mám francouzskou úvěrovou a platební kartu.“„A tou můžete platit všude?“„Jestli všude, to nevím, ale v Americe určitě. V Čechách to ale ještě nejde.“„To je zajímavé. A lze platit, i když nemáte na kontě peníze?“To už bylo nebezpečné, ale králík před kobrou taky nezačne utíkat, i když mu jde o život.„No, já mám s bankou dohodu, že můžu jít do mínus dvou tisíc franků.“„To je šikovné.“ Zasnil se Bondy a mnul si bradu levou rukou. Ale dneska jsme přece všichni dostali honorář…,“ bránil jsem se chabě.„Ano, to vím, také jsem dostal, já peníze nepotřebuji, jen mě zajímá ten princip. Víte, kolego, já bych s váma potřeboval dneska urgentně mluvit. Mohl byste o půlnoci přijít do parčíku před hotelem?“ Úplně mě knokautoval.„Do parčíku? O půlnoci?“„No, bude to důvěrné!“ Řekl a rychle zmizel. Bydlel jsem na pokoji s Frantou Stárkem Čuňasem, který se jako moje máma nechoval a tak bylo jasné, že zmizím nepozorován. Ale až do té půlnoci mi vrtalo hlavou, co ten Bondy může chtít. Když jsem přišel do parčíku, byl jsem tam sám. Dost jsem si oddechl, muselo to být jen šálení smyslů z přemíry alkoholu. Vtom ze křoví vylezl Bondy s kritikem Honzou Lopatkou. „Tak jdeme,“ řekl Bondy. Bez jediného slova jsem procházeli ulicemi, které nikdy nespí, až jsme došli do takové malé zapadlé hospody, někde na začátku Green Village. Sedli si, já si zapálil a čekal na vysvětlení. Ale oba vedli takovou zbytečnou uplkanou debatu a moc si mě nevšímali. Vtom Bondy povstal a já viděl přicházet Alana Ginsberga. Nahrnul se k nám, podal ruku (Bondy mě představil jako mladého, začínajícího, světe div se i talentovaného spisovatele), objednal pivko, čaj, kafe preclíky, za chvíli jsem neměl kam dát loket, jak byl stůl plný. Bondy se úplně změnil. Nasadil výraz moudrého starého filozofa a začal rozebírat, co ze svobodou ve Východní Evropě. Protože neumím anglicky, hned překládal a musím uznat, že mě dokonce i vtahoval do debaty. Ale Ginsberga to moc nebralo, najednou začal vzpomínat, jak do téhle hospody chodil s Andym Warholem, další a další jména a neskutečné historky, div jsem nebrečel, že nemám v kapsičce puštěný svůj malý diktafon. Byly to historky pro dějiny, určitě tisíckrát řečené, ale pro mě tak úžasné a neskutečné, že jsem jednu pro druhou okamžitě zapomínal. Hltal jsem každé slovo, oči vyvalené, cigarety mě pálily až do masa, protože nebyl čas je típnout. Obracel jsem se za každým pohybem jeho ruky, abych věděl, kde kdo kdy seděl. Jen mě rozčiloval Lopatkův pobavený úsměv, a když se zeptal, jestli byla ta hospoda od těch dob předělávána (byla) jako kdyby mi dal pěstí mezi oči. Byl jsem mladej a blbej a potřeboval jsem vidět ty židle, ty stoly. Ginsberg si všiml mého zklamaného pohledu, něco řekl Bondymu a ten mi přeložil, že barpult je pořád stejný a na jeho rohu sedávala nejraději Nico. Vítězoslavně jsem se podíval na Lopatku, který se mojí blbostí královsky bavil, což jsem samozřejmě nepostřehl a později, když jsem se vracel ze záchodu, jsem to místo nenápadně pohladil. Ve čtyři hodiny se Ginsberg zvedl a řekl, že má ještě jednu schůzku a už tam hodinu na něj čekají. Vzal si účet, ale Bondy mu ho vytrhl z ruky s tím, že jsme dostali spoustu peněz od univerzity, a že se o účet podělíme. Podal jsem mu ruku a byl jsem přesvědčen, že si ji už do konce života neumyju. Lopatka ho šel doprovodit a já s Bondym zůstal u stolu. Chvíli se ošíval jako kdyby mi chtěl říct něco hodně důležitého, ale nakonec spustil: „Kolego, víte, jak bych vám to řekl, no, já si peníze, co jsme dostali, už utratil a Lopatka taky. Nemohl byste to zaplatit?“Konečně mi to sklaplo, proč zrovna já byl ten vyvolený, já s kartou v kapse, já vůl! Bylo mi jasné, že Bondy neutratil ani dolar, ale copak jsem mu mohl říct, kolego, vy kecáte?Přinesli účet, který byl hodně, ale opravdu hodně mastný. Zaplatil jsem kartou a byl rád, že tam ten dvojtisícový limit do mínusu mám. Ale co, řekl jsem si venku, seděl jsem v Green Village s Ginsbergem! To stojí za všechny peníze světa! Když jsme letěli zpátky, seděl Bondy pár sedadel přede mnou a všem se vytahoval, že neutratil ani dolar a z té pěkně sumičky, kterou dostane, až smění se pěkně poměje.Bijte si mě, mlaťte si mě, krmte mě chlebovou polévkou, platil jsem pivo Alanu Ginsbergovi!Za pár měsíců na to jsem měl s Bondym podpisovku v bývalé Panoramě. Přišel jsem do knihkupectví a Bondy obklopen příznivci držel obvyklou přednášku. Naklonil jsem se k němu ze zadu a pošeptal mu do ucha: „Vaše peněženka přišla.“ Mile se na mě usmál, prstíkem si mě přivolal a šepotem odpověděl: „Ještě máte tu zázračnou kartičku, kolego?“Po tomhle zážitku bylo jasné, že se už k takovému závažnému kroku neodhodlám. Ale dnes, tady v Chicagu, ta chvíle přichází!Vybral jsem si hospodu, kde seděli ti největší a nejtlustší lidé, jaké jsem kdy viděl. Vešli jsme dovnitř, ale zapomněli na místní zvyk, nahlásit u vchodu jméno, nějakou tu půlhodinku počkat, i když je volných stolů víc než dost a až pak si sednout. Při tom čekání jsem si vybral, nebylo proč to dál zdržovat. Janě přinesli opečené krevety se zeleným salátem a mně … Mně pravého, nefalšovaného burgera, co to píšu king burger maxim buger big. Talíř je velký jako kolo od vozu. V hromadě zeleného salátu, který by nakrmil pěkně velkou králíkárnu, leží kopec toho známého tvaru, pater nepočítaje, vše doplňuje několik lopat hranolků. Celé to má několik kilo. Jana zvedla jen obočí, slov netřeba, dobře ví, že nevstanu dřív, než to celé sním, tak jak to dělají Američané. I když v celé hospodě má takhle velkého jen černoch s břichem, do kterého bych se pohodlně celý schoval. Právě dojedl a s funěním a obrovskou námahou se zvedl a pomalu odchází. A to nechal všechen salát, já takhle plýtvat nebudu! Začínám cvičně s několika hrstmi hranolek, k tomu jednu lopatku na uhlí salátu. Pak zvednu hambáče a zjišťuji, že ho v žádném případě nemohu dostat do pusy. Otvor je příliš malý a i když si natrhnu koutky, nedostanu do sebe ani okraj. Nenápadně se ohlížím po hospodě, abych okoukal grif. Pak na to přicházím. Američané, stejně jako hadi mají volnou spodní čelist. Vezmou hambáče, přiloží k ústům, spodní čelist spadne na požadovanou výšku, zasunou, čelist se automaticky upevní a skousnou. Jsem namydlený. Tohle v žádném případě nedokážu. Poraženecky beru příbor a jdu do boje. Když se dostávám k půlce, mám sýr i ve vlasech, salát v klíně, hranolky poházené po stole, ale nevzdávám to. Ukrojit, podat sežvýkat, znova a znova, hodiny v čele baru svižně ubíhají. Spíš v bezvědomí, než při vědomí za další hodinku dorážím poslední zatoulaný hranolek. Všechno kolem mě je v mlze. Dívám se na Janu, která platí a mluví se servírkou a neslyším ani hlásek. Zřejmě ten obrovský tlak jídla ucpal i zvukovody. Pokouším se vstát, ale jde to až na popáté. Dveřmi procházím na štorc, ale přes to si urvu několik knoflíků. Čekáme na autobus, pot z čela mi stírá ledový vítr od jezera. Ale jsem pyšný! Na zastávce zabírám místa jako rodilý Američan! Autobus zastavuje, cpu se dovnitř, ale dál než pár centimetrů za kukaň řidiče to nejde. „Měl Kinga, že?“ Ptá se řidič Jany.„Ano, a celého snědl!“Řidič se vykloní a zařve. „Lidi roztlačte nás, nemůžu to rozjet, máme tady chlapíka, co sněd celého Kinga.“ Jo! Tím chlapíkem jsem byl já!
objednat přes Kosmas