katalog

Náměstí hrdinů

František Šístek, Viktor Žižkov

Náměstí hrdinů je sbírka sedmi povídek balkanisty Františka Šístka, známého také jako básník Viktor Žižkov. Autor provede čtenáře nejen labyrintem vzpomínek, jakýmsi zábavným lusthauzem své mysli, ale – jako zkušený globetrotter – též místy, kam může zavítat každý, byť každý si z toho odnese něco jiného: od náměstí Hrdinů přes Tatry po Laos. Šístkova pozorování jsou výstižná, historky hravé a uzávěry – inu, s některými lidmi se i přes vzdálenost, v čase, nebo v místě, cítíme býti na stejně vlně. Totéž přeji čtenáři – je to vážně česká radost toho světoběžníka z Mostu, Jižáku a Žižkova číst.
Doslov Patrik Linhart.

ilustroval: Jiří Janda

Edice Česká radost, svazek 60

Vázaná

Počet stran 150

vydáno 2025 (1. vydání)

ISBN: 978-80-7287-312-8

doporučená cena: 249,- Kč

datum vydání: 10. 04. 2025

ukázka:

Kornout

Až půjdu poprvé do školy, ponesu si v náručí obrovský, pestře pomalovaný kornout plný sladkostí. Budu s ním pózovat před naším vchodem nebo před keříky u školy, aby si mě na památku mohli vyfotit. Když vejdu do školy, každý z mých nových spolužáků bude mít taky podobný kornout. Budeme se s kornouty v rukou ve dvoustupech procházet po školních chodbách, a když ve třídě zasedneme do lavic, každý si ten svůj položí pěkně před sebe. Bonbóny, čokolády a žvýkačky, jimiž budou kornouty napěchované, nehrály v mých představách žádnou roli. Na sladkostech mi v tomhle případě nezáleželo. Když se řeklo „škola“, myslel jsem jen a jen na kornout, na pestře pomalovaný kornout, který budu hrdě nosit celý den, až půjdu poprvé do školy.
Ty kornouty jsem dobře znal z fotek. Na té nejstarší je blonďatý chlapec, zjevem i oblečením připomínající Hurvínka, prkenně stojící v ateliéru před kulisami, na kterých se vyjímá černobíle namalovaný zámecký park, v ruce svírá černobílý kornout. Tahle loutka, to je prý děda z otcovy strany, když byl ještě malý. Na jiné černobílé fotce, před kašnou na vydlážděném náměstí, drží svůj kornout černovlasý kudrnatý kluk s kšandami. Prý otec. To náměstí už je dávno zbořené, ten dům, kde bydleli a odkud s kornoutem vycházel, je také zbořený a zbořená je i škola, kam šel tehdy poprvé, celé město je zbořené, jen kašnu rozřezali a zase sestavili na jiném místě, na plácku mezi paneláky, akorát voda z ní už neteče. Další album: před školní budovou s nápisem ZŠ Jiřího Dimitrova nad vstupními dveřmi postává vedle břízky malá holka s velkou aktovkou, směje se a oběma rukama objímá obří kornout. Prý je to máma. A nakonec nové, někdy už i barevné fotky bratranců a sestřenic, žijících dosud na severu, v té propadlině mezi Středohořím a Rudohořím, kde jsem se narodil. Bratrance a sestřenice jsem na fotkách poznával bez problémů. Všichni šli na nich poprvé do školy a všichni si nesli nepostradatelný kornout.
Kornouty u nás k dostání nebyly, muselo se pro ně zajet do Německa. Kupovaly se v Drážďanech, kam občané mého rodného města jezdili několikrát ročně na nákupy. Koncem letních prázdnin se tam školních kornoutů v každém papírnictví tyčily celé štosy, říkali jim Zuckertüte. Bratranec Martin měl taky kornout z Drážďan, když šel do první třídy. Ještě ležel pohozený vysoko na skříni u něho v pokoji. Když budu chtít, sundá mi jej a můžu si ho prohlédnout, nabízel mi Martin, když si všiml, kam pošilhávám. Ale já měl svou hrdost, a tak jsem se tvářil, že mě jeho kornout nezajímá. Brzy přece dostanu svůj.

Kornout jsem s prvním školním dnem spojoval tak automaticky, že jsem se ani nevyptával, jestli mi ho už koupili. Až nadejde první zářijový den, kornout se prostě objeví. Odněkud jej vytáhnou, jak už to rodiče dělávají, najednou bude tu, vrazí mi ho do ruky a půjde se. A vůbec mi nebylo divné, že se o kornoutu už dávno nikdo nezmiňoval.
Šel jsem poprvé do školy a kornout pořád nikde. Nejdřív mě nijak neznervóznilo, že jsem jej nenašel u snídaně na stole ani mi ho nikdo nepodal, když jsem si nasadil prázdnou aktovku na záda ani když už jsme vycházeli ze dveří. V kornout jsem pořád pevně věřil a nezapochyboval jsem o něm ani na okamžik. Před školou na mě přeci jen padla tíseň, nebyla to však tíseň čistě kornoutová, spíš jakási neurčitější, všeobecná tíseň, tíseň čím dál hlubší. Před červeně nahozenou vstupní budovou s velkým červeným heslem na průčelí jsme se měli řadit do dvojstupů, vždy za učitelku, která v ruce držela červené mávátko s označením příslušné třídy. Rodiče si nedokázali vzpomenout, jestli budu chodit do éčka, nebo do efka. Tolik tříd, to je hrůza, to prý za nich nebývalo, zaslechl jsem. Nejdřív jsem stál uprostřed chumlu dětí z efka, než se rodiče pro jistotu raději ještě přeptali a pak mě na poslední chvíli převedli na samý konec dvojstupu éčáků. Vzápětí se začalo ozývat ostré pískání, všichni se dali do pohybu, rodiče jsem bez možnosti rozloučení ztratil z očí a už nás učitelky nemilosrdně naháněly doširoka otevřenými prosklenými dveřmi dovnitř, divoce pokřikovaly a mávaly zuřivě rukama, až se jim píšťalky houpaly na prsou ze strany na stranu. Rozhlížel jsem se kolem. Nikdo neměl v ruce kornout.
Vešli jsme do třídy. A po kornoutech zase ani památky. Na nějaké přemítání teď ale nebyl čas. Učitelka nad námi na chvíli ztratila kontrolu – rozprchli jsme se živelně po třídě a každý se snažil stůj co stůj obsadit nějakou židli. Konečně jsem zahlédl povědomou tvář: byl to cikán Sobota, který se mnou chodil do školky. Jakmile mě uviděl, vykřikl radostně mé jméno, odstrčil pihovatého chlapce, který se pokoušel posadit vedle něho, a připlácl obě ruce na vedlejší židli na znamení, že je rezervovaná pro mě. Posadil jsem se na ni s úlevou. Ne že bychom se ve školce kdovíjak kamarádili. Sobota byl koneckonců cikán, mohl mi třeba něco šlohnout a klidně taky mohl přenášet žloutenku nebo úplavici. Tak nám to vždycky říkala naše učitelka Káťa, která Sobotu s oblibou zavírala po obědě na samotku do kumbálku bez oken, aby nás nerušil při spaní. Ale nikdy v životě jsme se nepoprali, naopak. Když nás na jaře vypouštěli odpoledne na hřiště, pravidelně jsem společně se Sobotou dobýval opuštěný zahradní altánek.
Když jsme se všichni usadili a přestali se hemžit po třídě, učitelka zahájila masivní reorganizaci. Kde kdo s kým bude sedět, bylo totiž už dávno pečlivě naplánováno. Na každé lavici ležela už před naším příchodem čtvrtka se jménem a razítkem s obrázkem nějakého živočicha, které se mělo stát naším poznávacím znamením až do té doby, než se naučíme psát. Cikán Sobota byl podle plánu přesazen do poslední lavice u dveří, do takzvané oslí lavice, rezervované pro ty nejhloupější a nejzlobivější, a mě zase učitelka odvlekla do poslední lavice u okna. Chlapec, který tam podle plánu zasedl vedle mě, celé dopoledne nepromluvil ani slovo. Jen občas ukázal opatrně prstem na své razítko včely a vždycky při tom zabzučel. Bzz. Bzzz. Bzzzz. Já měl na svém uvítacím papíře razítko kapra. Mlčel jsem proto jako ryba. Přes velkou rozvětvenou tlustici v květináči bylo z mého místa vidět do školního atria s nefunkčním vodotryskem. Vodotrysk už nikdy fungovat nezačne, s chlapcem, který má ve znaku včelku, se nevyhnutelně skamarádíme na život a na smrt, tlustici postupně oždíbeme všechny listy a cikán Sobota zmizí ve druhé třídě bůhvíkam. To všechno je teď ještě daleko. Zatím jsem ve škole první den, sedím u okna, propadám se sám do sebe a myslím na svůj kornout, o který jsem byl zákeřně ošizen, ač mi byl odedávna souzen.

Chodíval jsem brzy spát, prý kvůli tomu, aby se pořádně vyspal bratr, který byl o dva roky mladší. Dávali nás automaticky spát ve stejnou dobu, aby to takzvaně bylo fér. Bratr zpravidla usínal dřív než já, jen někdy z nudy ještě chvíli tiše ohryzával omítku nebo dřevotřískové příčky palandy. Já byl ten večer celý nesvůj. Udělal jsem to, co jsem v takových případech obvykle dělával: slezl jsem tiše z postele, lehl si naznak s rukama pod hlavou na koberec a poslouchal pode dveřmi, o čem si v obýváku povídají rodiče.
Zrovna se bavili o tom, co budou dělat, jestli vypukne třetí světová. Otec prý po večeři slyšel v rádiu na nějaké západoněmecké stanici, že Rusové ten den sestřelili kdesi na Dálném východě obrovské dopravní letadlo i se všemi cestujícími. Byl mezi nimi taky nějaký velmi důležitý pán z Ameriky. Američany to přirozeně hrozně naštvalo a teď se čekalo, co udělají a co po tom, co to udělají, udělají Rusové.
„Snad z toho nic nebude,“ slyšel jsem, jak říká otec matce. „Snad se dědkové zas nějak dohodnou.“
„Ale já mám strach. Tentokrát mám hroznej strach. To vůbec nevypadá dobře. Co když to vážně někdo zmáčkne?“ bála se máma.
„Jestli začnou jedni nebo druzí, to je celkem fuk. V každém případě by nás to asi úplně vymazalo z mapy. Celé Československo i obě Německa.“
„Já myslím, co bude s náma. S náma dvěma a s klukama. To jako půjdeme do krytu nebo co? Půjdeme se schovat do metra?“
„Kdyby to vypuklo, tak bych rozhodně do žádného krytu nelezl. Pak už člověk musí dělat jenom to, co mu řeknou. Do krytu rozhodně ne. Jenže zůstat nahoře a rozpadat se pak zaživa, to taky ne. To bych vás snad radši zastřelil tou svojí služební pistolí. A sebe pak taky,“ řekl otec.
„No to snad...“
Už jsem to nevydržel a vyšel jsem z pokoje.
„Proč ještě nespíš?“
„Já nemůžu spát.“
„Tak to se asi málo snažíš. Zalez zpátky a prostě už spi!“ zvýšil hlas otec.
„Neřvi na něj. Ty nevidíš, jak ten kluk blbě vypadá?“ oponovala matka.
„Bolí tě něco?“ ptala se mě starostlivě. „Nemám vytáhnout teploměr?“
„Když já myslel, že dneska dostanu kornout.“
„Jakej kornout?“ divila se matka.
„Ten kornout, co se nosí první den do školy. Měl jsem ho přece slíbenej.“
„My jsme ti ho chtěli dát. Jenže tady se to nedělá,“ začal mi vysvětlovat otec. „Však jsi to dneska viděl sám. Tolik dětí a kornout neměl ani jeden. V Praze to prostě nemají ve zvyku. Zjistili jsme to, až když jsme se sem přestěhovali. A když to tady nedělají, tak se nedá nic dělat, nepřijdeš tam přece jako jediný s kornoutem.“
„A proč ne? Já ho měl slíbenej!“
„Hned bys byl všem divný, víš?“
„Jak divnej?“
„Tak to prostě je, když máš něco extra, co ostatní nemají. Hned by ti záviděli, hned by si tě zapamatovali a už by se to s tebou táhlo. A taky o mě s mámou by si mysleli, že jsme nějací divní, když ti dáváme kornout. V Praze mají za to, že kornouty se nosí do školy akorát v Německu. To by si pak taky mohli začít myslet, jestli náhodou nejsme Němci.“
„Já ho měl ale slíbenej,“ stál jsem vytrvale na svém.
„Už jsem ti to snad vysvětlil, tak běž prosím tě spát. Neboj se, my tě přece neošidíme,“ pravil otec a významně zamrkal. „Ty bonbóny a čokolády dostaneš. Tolik, co by se jich vešlo do toho kornoutu, platí? Tak a teď už do hajan.“
To mě urazilo. Začal jsem plačtivě a nesmiřitelně křičet: „Já žádný bonbóny nechci! Já chci jenom ten kornout! Kornout! Kornout!“

Ukázka ilustrací:

zavřít