katalog

Legenda ze staré Prahy (O Bertíkovi)

Eva Sychrová Farajpourová

Příběh o Bertíkovi, podivuhodném příteli a vynálezci, není jen legenda ze staré Prahy, občas veselá, někdy smutná a taky náramně poučná, ale hlavně je to vyprávění o kouzlu dětského kamarádství –
které leccos překoná, kdejaké rošťárny i strach. O mystéria zde není nouze. Dokonce i to, jak Čechové i Němci za starých, ne tolik dávných časů připravovali vánoční jídlo – ta velká záhada
bramborového salátu! I když, pravda, v klučičím dobrodružství nejde ani tak o jídlo, jako o to zažít něco nadobyčej neobyčejného. A to všechno se čtenáři v této s lehkou nostalgií napsané knížce dostane – a nejvíc ze všeho potěší ta krásná víra, že vše popsané se opravdu odehrálo. Někdy v krasodávnu...
Doslov David Sychra a Richard KLiment.

ilustroval: Jana Jonáková

Edice Česká radost, svazek 59

Vázaná

Počet stran 112

vydáno 2025 (1. vydání)

ISBN: 978-80-7287-303-6

doporučená cena: 249,- Kč

datum vydání: 10. 04. 2025

ukázka:

3. KAPITOLA
Když zrovna Bertík nepodnikal žádné klukoviny, jak často říkávala moje maminka, nestrkal svou zlatě kudrnatou hlavu a pihovatý nosík, kam nemá, a nečetl si staré pražské pověsti, z kterých mi vždy hojně citoval, vymýšlel různé užitečné vynálezy, které si chtěl, až bude dospělý, nechat patentovat. Snil o tom, že jednou vynalezne něco velkolepého. Ve volných chvílích pracoval i na perpetuu mobile, ale tady jsem trošku pochyboval, že se mu to kdy podaří, protože na perpetuu mobile si lámalo hlavu hodně učenců, dokonce i Jan Ámos Komenský, Leonardo da Vinci, Nikola Tesla, Isaac Newton či Johann Bessler, ale nikomu z nich se to nepodařilo. Bertík pracoval i na hodinkách s vodotryskem. Ty mi prý jednou věnuje, páč po nich opravdu toužím! Tyto hodinky hodně zmiňovali naši tatínkové, když při každé příležitosti opakovali, že by je chtěli. Interesovaly ho i šifry a jeden z mnoha jeho životních cílů bylo přeložit tajemný Voynichův rukopis – nejdivnější knihu na světě. Je to takový svatý grál pro milovníky šifer. Ještě nikomu na celém širém světě se nepovedlo text rozšifrovat, a navíc se ani netuší, kdo a kdy ho sepsal. Někteří míní, že rukopis je spojený se židovskou kabalou; jiní se zase domnívají, že to jsou zaříkadla proti démonům, což by mělo být, podle nich, spojeno se staroruskou duchovní naukou; další věří, že je to dílo křesťanské mystiky; a podle jiných se jedná o magický jazyk slovanských čarodějů. (1) Nevím, jak se k němu tenkrát Bertík dostal, protože u nás vyšla jeho kopie až o mnoho let později. A dokonce ani netuším, jak mohl Bertík – malý hoch – cokoliv vědět o Voynichově rukopisu. Zřejmě mu o něm vyprávěl jeho tatínek, kterého tyto věci dosti interesovaly. Myslím, že Bertík vlastnil jen pár zašlých stránek a jak mi sám prozradil, našel je někde hluboko v katakombách, zhruba v úrovni hlavní pošty pod Jindřišskou ulicí. A to je zajímavé, protože v těchto místech kdysi dávno bývala zahrada o rozloze jednoho hektaru, které se říkalo Andělská. Založil ji jistý Angelo z Florencie, dvorní lékárník císaře Karla IV. i jeho syna Václava IV. Zahrada sloužila především k pěstování různých bylin, ale byly tu i okrasné stromy a nevídané květiny. Častými hosty zde bývali i Karel IV. se synem Václavem. Angelo byl prý členem tajného indického bratrstva Sad-Bhai, o kterých ti ještě později řeknu – teď jenom to, že podle našeho oblíbeného spisovatele Gustava Meyrinka založili Prahu. Bertík si je jistý tím, že právě tento Angelo byl autorem Voynichova rukopisu. Angelo byl totiž velice vzdělaný v astronomii, astrologii a botanice a jako lékárník využíval velice neobvyklé postupy při přípravě nových léků. A Meyrink ve své povídce „Albín“ uvádí, že v Andělské zahradě vykonávali členové bratrstva přísně tajný rituál. Zajímavé je, že pozemek, na kterém bývala Andělská zahrada, zakoupil o staletí později hrabě Špork, který byl prý posledním členem tajného bratrstva Sad-Bhai v Praze.
Když bylo venku sychravo, jednou z našich mnoha zábav byla posvátná geometrie Prahy. Bavilo nás spojovat na starých mapách, samozřejmě podle pravítka, různé ulice, náměstí či jiné důležité body ve staré Praze. K této bohulibé činnosti nás inspiroval sám Karel IV. svým magickým pětikostelím, o kterém jsem mluvil dříve. Bavilo to i mého otce, který se k nám, vždy když mohl, velmi rád připojil. Takto jsme například objevili, že když spojíme šest nejvýznamnějších středověkých náměstí, vznikne nám rovnoramenný trojúhelník. Spoj podle pravítka Karlovo, Senovážné, Staroměstské náměstí s Ovocným a Uhelným trhem a uvidíš! A když se na to podíváš, tak zjistíš, že osou trojúhelníku tu je Václavské náměstí! Nešprýmuju! Jednou jsme zkusili jen tak z nudy spojit tři románské rotundy jedinou přímkou. Nejdříve jen rotundu sv. Longina s rotundou sv. Kříže, ale když jsme přímku pomaloučku protahovali dál a dál, dorazili jsme až k rotundě sv. Víta a k posvátnému pahorku Žiži. Táta změřil azimut této přímky a vyšel mu 130 stupňů, což je vlastně pražský letní slunovrat! A tato slunovratová linie vede z bývalé osady Rybníček, tam je právě ta rotunda sv. Longina, kde vyvěraly posvátné prameny, až na Pražský hrad k pahorku Žiži, kde zase bývala, dle starých Čechů, ložnice Svantovítova. A s předkřesťanským kultem boha Svantovíta byly spojovány slunovratové obřady! To nám to zapadá, co?! (Svantovít – svatý Vít! To se rýmuje!) Při zimním slunovratu vycházelo slunce přesně nad osadou Rybníček a při letním slunovratu zapadalo slunce nad Žiži. A aby toho snad nebylo málo, tato slunovratová linie vytyčuje starobylý pražský zvěrokruh! Ano, slyšíš dobře! Praha je rozdělena podle astrologie. Středem je rotunda Nalezení sv. Kříže – jak jinak! Každá z pražských částí je ovlivněna svým znamením a vyzařuje odpovídající energii daného znamení zvěrokruhu. My, například, bydlíme ve znamení střelce. A také jsme byli na konci druhé světové války nejvíce ostřelováni spojenci, kteří si nás spletli s Drážďanami. V 68. roce tu stříleli Rusové na Václaváku. Dodnes můžeš vidět díry na Národním muzeu. Tvoje ohnivé znamení berana zase zahrnuje například Staroměstské náměstí, kde shořela Staroměstská radnice, kterou naopak ostřelovali Němci. Zkus si to někdy projít a hledat souvislosti. Věř tomu, že jich najdeš dost! Hledej i v Dlouhé ulici, Holešovicích a Bubnech.
Bertík jednou zkusil spojit Novoměstskou radnici na Karláku s Jindřišskou zvonicí na Senovážném náměstí. Táta na to koukal s velkým údivem a začal nám vysvětlovat, že Bertíkova spojnice právě rozdělila Václavské náměstí tzv. zlatým řezem, tj. v poměru 1ku 0,618, kterýžto používají malíři a fotografové. Poměr zlatého řezu můžeš často vidět i v přírodě, například u jednotlivě rostoucích listů. Všimni si, jak mladší listy rostou menší a výše nad staršími listy. Tak nedojde k tomu, že by mladší stínily starším. Zlatý řez můžeš krásně pozorovat i na šnečí ulitě nebo na ananasu. Až budeš mít někdy čas a venku bude sychravo, zkus si na mapách pospojovat různá důležitá a starobylá místa a pak mi řekni, na cos přišla.

Ukázka ilustrací:

zavřít