Mezirocky
Punk Paradox
Greg Graffin
Historická monografie a kulturní kritika vývoje punk rocku od legendárního zpěváka a skladatele Bad Religion.Kniha je vhledem do historie kapely a punkového hnutí od člověka, který scéně dominoval více než 40 let. Graffin vědeckými metodami podrobně zkoumá paradoxní prvky, které žánr punku definují – vliv popu, snaha o zlepšení společnosti, sjednocující síla hudby. Analytický přístup však nijak nesráží vyznění knihy jako pocty duchu punku, který „není mrtev“, ale je stále schopen zpochybňovat konvence, vyvracet mýty a zbavovat okovů indoktrinace.
Greg Graffin je zpěvákem, skladatelem a jediným stálým členem Bad Religion, nedávno popisované jako „nejvýznamnější americká punková kapela“. Od svého založení v Los Angeles v roce 1980 Bad Religion vyprodukovali 18 studiových alb, stali se dlouhotrvající globální turistickou velmocí a vytvořili trvalé dědictví jako jedna z nejvlivnějších punkrockových kapel všech dob.
Čb fotopříloha.
-----------------------------------------------------------------
Nikdy jsme netvrdili, že jsme posvěcení kazatelé punkových hodnot. Bylo by dobré říct, že
nikdo z nás nevěděl, co to punk vlastně je, a to ani v době, kdy jsme byli skálopevně
přesvědčeni, že to jsme my. Dnes, mám-li mluvit aspoň za sebe, a ne za ostatní, jsem si jistý
ještě méně. Nějak se mi podařilo vyhnout propadlišti dějin a stal jsem se jedním z mluvčích a
vzorů punkrocku. Ale… občas se zahledím do davu pankáčů a položím si řečnickou otázku,
„Kdo jsem? Co tady dělám?“
z originálu "Punk Paradox" přeložil Adéla Nová
Edice Mezirocky, svazek 7
Vázaná
Počet stran 400
vydáno 2023 (1. vydání)
ISBN: 978-80-7287-285-5
doporučená cena: 449,- Kč
datum vydání: 30. 05. 2024
ukázka:
Všichni jsme se shodli, že jméno kapely je vážná věc. Odložili
jsme tedy nástroje, udělali si skutečnou přestávku od
hraní a sedli si do kroužku kolem konferenčního stolku,
abychom to mohli prodiskutovat. I to ale bylo předmětem
neustálého veselí. Seděli jsme na nóbl pohovce v obýváku
rodičů Jaye Ziskrouta a nekontrolovatelně se smáli různým
možnostem. Každé navrhované jméno procházelo několika
koly výsměchu. Jay Ziskrout navrhoval Smegma. To slovo
jsem do té doby slyšel jen jednou, v hodině zdravovědy.
Tato mýtická hmota se prý tvoří za předkožkou penisu,
když se pravidelně nemyje. Nechutné a šokující! Dokonce to
má i slangový název, který Brett vzápětí navrhl jako další
potenciální jméno, Head Cheese (Sejra), což vyvolalo další
záchvaty smíchu. Nasadil jsem hlasatelský hlas: „A teď, přímo
z Wisconsinu, zpěvák ze skupiny Head Cheese!“ (Není
to mlékárenský slang?!)
Po dobrých deseti minutách přemýšlení jsme se shodli,
že cokoli, co má nějakou souvislost s penisem, vyloučíme.
Byli jsme fanoušci Dickies a ti už tohle logo měli, a perfektní.
Chtěli jsme něco originálního a unikátního. Takže
jsme se logicky zaměřili na opačné pohlaví. Tom navrhl
název Vaginal Discharge (Vaginální výtok). Poté, co výbuchy
smíchu utichly, jsme o názvu všichni v tichosti krátce
uvažovali. VD by bylo super logo, na tom jsme se shodli. Ale
dalo by se snadno splést s Veneral Disease, tedy pohlavní
chorobou, což je také skvělý název kapely, ale přišlo nám to
příliš doslovné a také hojně užívané mezi středoškolskými
poradci a učiteli zdravovědy. Byl jsem velkým fanouškem
britské kapely Discharge, choval jsem k nim až posvátnou
úctu. Nechtěl jsem mít v názvu kapely něco, co by hraničilo
s narušením jejich konceptu. Dali si nechutný název, který
šel dohromady s jejich šokujícím zvukem. Nepřipadalo mi,
že by nám tenhle styl seděl. Potřebovali jsme najít něco
komičtějšího, promyšlenějšího a ironičtějšího.
Opustili jsme tedy témata zavánějící sexuální výchovou
a hledali jiný společenský neduh, který bychom mohli
zesměšnit. Dobrým cílem byla rodina. Jay a já jsme byli
z rozvedených rodin, zatímco Jay Ziskrout a Brett žádnou
zkušenost s rozvodem v rodině neměli. Jay přišel s názvem
Bad Family, já to rozšířil na Bad Family Life. BFL by navíc
vypadalo skvěle jako logo, nemluvě o tom, že téměř každý
pankáč vytvářel doma nějaké třenice. Témat, která by se
dala využít a rozebrat jako materiál pro psaní textů, by tu
tak bylo nekonečně mnoho. Několik minut jsme tedy žili
s tímhle jménem. Jenže tak docela nerezonovalo s dopadem,
jaký jsme si představovali. Po několika kolech návrhů hukot
a veselí utichaly. Mohli jsme diskusi odložit, ale jako
netrpěliví teenageři, hledající důvod dál zkoušet, jsme měli
pocit, že o jméně kapely se musí rozhodnout ihned.
Vedle toho, že nás oba vychovávali rozvedené matky, jsme
s Jayem také vyrůstali chráněni před přísnou náboženskou
výchovou. Moje máma se celý můj život aktivně vyhýbala
náboženství a Jaye jsem nikdy neviděl jít do kostela nebo
číst Bibli. Brett a Jay Ziskrout, naproti tomu, byli z dost typických
židovských domácností. Oba chodili do hebrejské
školy a měli formální vzdělání v tradičním náboženství. Od
jednoho z nich padl návrh: „No a co třeba Bad Religion?“
----------------------------------------------------------------
Když jsme dorazili do Westwoodu, na parkoviště v Gayley Avenue, několik aut, včetně El Camina Grega Hetsona, vyložilo svůj náklad pankýšů. Když jsme vyskákali z aut a přidali se k davům před Mannovým divadlem, kanady dupající po chodníku budily pořádný respekt.
Greg nosil vždycky stejnou starou armybundu, džíny a tenisky. Já nosil pořád stejnou motorkářskou bundu, s bíle namalovaným crossbusterem, symbolem Bad Religion na zádech.
Můj outfit dokreslovaly řetězy, které mi visely ze zipů kapes kožené bundy, a já si připadaldůležitě, že se promenáduji se svými kámoši, z nichž někteří hráli ve známých kapelách, a
s pompou předvádím světu punkrockový majestát. Ale už za pár minut se tyhle důvěrněznámé ulice mého mládí měly stát doslova bitevním polem. Náš výběr tam byl za atrakci auniverzitní sportovci, kteří tvořili taky svoje vlastní hejno, se svými kumpány z univerzitních
bratrstev si z nás dělali šašky a motali se kolem nás. A aby toho nebylo málo, troubili na nás„cruisers“ a oháněli se zbraněmi. Nemohli dovolit, aby je zastínila banda nemytých a otrhaných pankáčů. Byli tam, aby mohli předvádět svoje vlastnoručně vytuněná fára.
Byli jsme volný shluk děcek z různých společenských vrstev. Hodně z nás se navzájem neznalo. Většina byla v jádru dobrosrdečná, ale někteří byli závislí na alkoholu, prášcích nebo něčem horším, například na heroinu. Nejspíš by neuměli nikomu ublížit, akorát tak sami sobě.
Násilí gangů, které zachvátilo mnoho čtvrtí v Southlandu, ovládlo i část punkové komunity. Plážové a další násilnické gangy z Orange County začaly v hollywoodských klubech postupně tvořit značnou část publika. Toho večera se ale naše parta sestávala z různých menších „nezávislých“ skupinek kámošů a známých z různých jihokalifornských čtvrtí napříč LA County.
Ve Westwoodu, stejně jako v našich čtvrtích a ve škole, jsme, ať už jsme byli sami nebo ve skupině, představovali snadný terč posměšků. Hrůzu jsme rozhodně nenaháněli. Ale všichni pankáči mimo Hollywood měli něco společného: nenáviděli nás. Mezi nepankáči obecně vládla zuřivá zloba, která se snažila zničit nebo ublížit každému, kdo si dobrovolně roztrhal oblečení, nosil číro, na křiváka si nakreslil symbol anarchistů nebo fandil kapelám, které zpívaly o tom, že je to všechno na hovno. Agrese vůči pankáčům
vrcholila a promenádovat se jinak poklidnou částí města bylo vnímáno jako provokace. A my to věděli.
Auta troubila a George vstoupil do ulice a křičel jako šílenec: „Jděte do chajzluu!“, rukama se zdviženými prostředníčky mával nad hlavou, a my ho nervózně, ale pobaveně pozorovali. Ostatní auta začala zpomalovat, ploužila se kolem a troubila a jejich osazenstvo křičelo nadávky. „Punk je sračka, vy buzny!“ Greg Hetson a já jsme zůstali vzadu, zatímco dav pankáčů se blížil k Georgovi, hecovali ho a blokovali dopravu. Někteří z nich měli lahve s pivem a minimálně jedna z nich odletěla směrem k autům. Během pár minut jich několik zastavilo a vyskákal z nich „gang“ asi dvanácti bijců, natěšených, že si bouchnou. Legendy
kolem afroamerických, tzv. South Central gangů, znal v jižní Kalifornii každý, a jestli ti chlápci patří ke Crips nebo k Bloods, jsme nijak zjišťovat netoužili. Jakmile se vyhrnuli z aut, několik z nich nastoupilo na George, zatímco my ostatní jsme se rozprchli na všechny strany.
Není žádná prča, když vás nahánějí, ale rychle jsem si uvědomil, že moje zbrklá reakce nebyla nutná. Asi po jednom bloku sprintu mi došlo, že mě nikdo nepronásleduje. „Proč sakra utíkám?“ ptal jsem se sám sebe. Otočil jsem se a s klidem se vracel na místo, kde celý ten bordel začal, abych zjistil, že jde do tuhého. Nikdo z pankáčů se moc nepral, ale ti, co se bránili, dostávali pořádně na budku. George, posilněný tekutou odvahou, byl z nás všech
nejhlasitější a nejoprsklejší. Ale taky to nebyl žádný velký bitkař. Než jsem došel zpátky, sportovci a bratrstva z univerzity se přidali na stranu našich protivníků a vytvořili tak neobvyklé spojenectví připravené pankáče s konečnou platností vymýtit a vypráskat z města.
George ležel na zemi a schytával kopance od skupinky chlápků, co nás pankáče nenáviděli, když najednou jeden ze sportovců vyrazil mým směrem. Pokusil se mě sejmout v plné rychlosti, ale moje vlastní atletická zdatnost mi umožnila vyhnout se útoku, složit ho na zem a utéct zpátky k parkovišti. Greg Hetson už byl u svého auta a John zaparkoval svou dodávku
hned vedle. „Nastup!“ křičel John. „Gráágu, musíme dostat Džhórdže.“
